Je neděle ráno. Snídám velké borůvkové smoothie, nervózně naposledy kontroluju obsah svých tašek a začínám se šíleně těšit. Za chvilku vyzvedávám kamaráda Jakuba Ondru a vyrážíme spolu na doufám dokonalou dovolenou do Italských hor v Tyrolsku. Je to naše první společná dovolená. Bude to zábava.

Kuba je asi jediný chlap, kterého znám, co nemá řidičák. 😀 (Promiň Kubo) 🙂 Proto jsem si ho asi tak oblíbila. Teda ne kvůli tomu, že s ním musím vždycky řídit já, což jsem vlastně celý život nesnášela. S Kubou je prostě vždycky všechno jinak. I to mě učí trochu růst, přemýšlet a chovat se, tak trochu Out of the box. Navíc ten bohémský život… To mě vždycky lákalo vyzkoušet.

Kuba

A taky že jo. Kuba přisedá ke mně a hned mi oznamuje dvě věci. 1) Pojedeme později, protože musíme někde ještě vyzvedávat nějaká cédéčka. (Ne že bychom neměli jet původně už včera.) 2) Že má pro nás peníze jenom na cestu, benzín a tak první den tam. Pak prý budeme muset jít někam hrát (Jakub Ondra je muzikant a často zpívá a hraje na ulici). “To je v pohodě. Já mám kartu. S tím počítám.” Nepřipadá v úvahu. Já prý zajistila ubytko, Kuba se postará o zbytek. No tak to zas bude něco. Tuším, že to ještě bude legrace.

Cestou pouštíme jedno cédéčko za druhým, zpíváme a diskutujem o práci i o životě. Ráda lidi na cestách “nutím” aby mi vyprávěli “příbeh, který se opravdu stal”. Dozvídám se o nich tak zajímavé věci a navíc příběhy postupně gradují k vážně vtipným, zajímavým a pikantním historkám, u kterých se vždycky nasměju. To by nebyl Kuba, aby mi nenaboural plány. Přišel s mírným posunem a vyprávěli se příbehy, které se nikdy nestaly, ale možná se mohly stát. 😀 Takové Věřte nevěřte trochu. Časem mluvíme hodně o muzice, o blogu… Hodně sníme, plánujeme a hecujeme se.

S Kubou mám vždycky pocit, že If you can dream it, you can do it.

Po zhruba 7 hodinách a 7 kafích z benzínky dorážíme do vesničky Seis am Schlern v severním Tyrolsku. Všude se mluví německy a Jakub se mě ptá, jestli jsem si vůbec jistá, že jsme v Itálii. Zamyslím se a… nevím. Myslím, že jo. Jak typické. (Nebojte byli jsme. Jen mě to trochu zvyklalo, protože sama občas nebývám úplně dokonale organizovaná. :D)

Krásnější ubytování jsem snad v životě neměla! Apartmány jsou celé nové. Jen ze dřeva, kamene a skla. Jen vkročíte na recepci a už si s usměvavým personálem připadáte jako doma.

recepce

Pokoj s výhledem na nádherné hory

Prosecco výhled a kytara – naše klasika

Výhled z terasy

Celý večer trávíme, krom krátké procházky po okolí, v místní pizzerii na pravé italské pizze a na křesílcích naší nové nádherné terasy. Ten výhled se prostě nikdy neokouká. Jako pozornost na uvítanou jsme navíc dostali prosecco. V Paula Wiesinger Apartments & Suites prostě vědí, jak na nás. Vymyšlíme plány, které následně stokrát měníme. Jedna věc je ale jistá. Snad. Ráno se pojede na výlet do Bolzána.

Večery na naší terase

Den 1. Pondělí

Budíme se v tom nááádherném a partmánu. Jak jinak, než půl hodiny před koncem podávání snídaní. Jakub mě snad stokrát prosí, ať ho ještě nechám spát. Bóóóže. Jasně že nenechám. Jdu si dát sprchu. “10 minut Kubi”. Snídaně jsou úplný skvost. Kuchař vám připraví vajíčka tak, jak si je přejete, pečivo si můžete vybrat na x různých způsobů, přidat jogurty, sladkůstky, slaninku a sýry. Pro mě je ale zajímavější jiná část bufetu. Přírodní vločky všeho druhu, čerstvě lisované ovocné šťávy, mísy s ovocem… Terasa na snídaně je celá obehnaná dřevem a vysazenými stromy. Miluju to tady.

Po snídani balíme tašku a vyrážíme do Bolzána.

Procházíme si krásné město, dáváme si italské gelato a obhlížíme terén. Slíbila jsem Kubovi, že dnes “může” někde zahrát. Prý když nějaký den nezpívá a nehraje, ten den pro něj ztrácí smysl. Abyste v něčem vynikali, vždycky musíte být tak trochu blázen. 😀 Nebo alespoň blázen do toho, co děláte. Další věc, co mě motivuje. Když chci být v něčem vyjímečná, musím se tomu i vyjímečně věnovat. Od návratu z Itálie jsem nevynechala trénink a strečovaní ani jeden jediný den. Každý den pracuju na blogu a dělám to, i když bych to občas radši odložila. Vždycky si na tohle vzpomenu a žene mě to dál. Být jako “většina” nestačí. Chce to víc. A samo to nepůjde.

I když je Bolzáno krásné, necítíme v něm ten správný vibe a spontánně se rozhodujeme pro cestu do Assise, nádherného historického městečka na pobřeží Lago di Garda. Jakub ho miluje od dětství a já se do městečka zamilovávám hned po příjezdu.

Bereme zesilovač, kytaru, mirofon, cédéčka a spoustu dalších propriet a vyrážíme do úzké uličky u hradeb. Atmosféra je neskutečná. Lidé se zastavují ve velkém, obsadí lavičky v celé uličce, stojí kolem a poslouchají. Chodí si se mnou povídat a cédéčka se prodávají jako na běžícím páse. Jsem na Jakuba pyšná. Byla jsem mu pomáhat v Německu už několikrát, ale vždycky ho ráda znovu poslouchám. Jeho projev se mi nikdy neomrzel. Ta láska k hudbě je znát. Po prvním setu máme vyděláno. Sedneme do krásné restaurace na náměstí, kde platíme tradičně drobnýma z igelitky, které nám lidi naházeli do casu od kytary, když Kuba zpíval. Vždycky je to trochu ostuda. 😀 Připadám si strašně svobodná, šťastná a spokojená. Nevím, co bude za minutu, natož zítra a to je právě nádhera. Díky Bože za všechny ty skvělé lidi, co mám kolem sebe a za tenhle krásný život, který můžu žít. Nic není jen růžové, ale člověk by měl vyždímat maximum z toho, co zrovna má. Protože zítra může bých všechno zas úplně jinak.

Pizza time

Kupujeme nejlevnější plavky v nejbližším stánku (nemáme s sebou vůbec nic, protože cestu až do Assise jsme teda opravdu neplánovali) a vyrážíme se na chvilku vykoupat do jezera. Kuba tradičně ve svojí zimní červené čepici. Chápete to. Svlečený, bos, jen ve světle modrých koupacích šortkách a červené čepici. 😀 Lidi na nás zírají jako na tu nejbizardnější dvojku na světě. Možná jí i jsme. No co. Není důležité, na co koukají. Kde je pozornost, tam je energie. Kde je energie, tam je síla. Voda je studená, ale tak příjemně. Užívám si to. Všude je čisto a vy vidíte ty krásné hory kolem. Úplná paráda. Díky Wiesinger Apartments & Suites za jejich dokonalou lokalitu. <3

Večer pokračujeme ve hraní a zpívání. Při setmění má město s hradbami nádherně romantickou, tajemnou a dovolenkovou atmosféru. Vše kolem vyzývá k tomu se zastavit a užívat si jen moment tady a teď. Kuba zpívá, já prodávám cédéčka, rozdávám vizitky, mluvím s lidmi, co se přišli podívat a těm nejvěrnějším, co u nás sedí i hodiny nenápadně fotím fotky na Instax, který mi na cestu půjčil Miky z Homobot.cz. Mám sice jen 2 filmy, ale za tu radost v očích těch lidí mi to stálo. Konečně mají na tenhle večer vzpomínku. Sama polaroidové fotky miluju. Je to takový malý poklad. Vzácnost, kterou si člověk odnáší s sebou a pak ji má pro potěšení v peněžence, na zdi, nebo třeba jen doma v šuplíku. Tyhle fotky mi vždycky připomenou momenty jako nic jiného. 

Hrání nás baví natolik, že po jednom ze setů Kuba přijde s šíleným nápadem. “Co tady zůstat dýl? Chtěla bys vidět Veronu?” Než se stačím vzpamatovat, máme ve Veroně po telefonu booknutý hotel. Podotýkám, že jsme za celý den v tom horku úplně špinaví, zpocení a unavení a nemáme s sebou nic, než ty plavky ze stánku. Aspoň že mám ty černé sluneční brýle, aby mi nebylo ráno tolik vidět do obličeje. No nevadí. O to líp. Takové vzpomínky jsem si vlastně vždycky přála. Jsou to takové ty věci, které chcete celý život zažívat. Cítit tu volnost, svobodu, lehkost a pocit, že vám každý může vy víte co, protože vy jste prostě šťastní, ale z nějakého podivného důvodu (asi výchova, společenský tlak, nastavení v mozku) si to vlastně nikdy nedovolíte dělat. Platit si hotel ve Veroně, když už jeden drahý zaplacený máme? Chodit po krásném městě jako vandrák? Cestovat s klukem, kterého znáte tak měsíc a ještě je od vás o šest let mladší? Měnit plány z minuty na minutu? Platit hotel drobnýma z igelitky? Jet na dovolenou bez peněz? To se přeci nedělá! Nebo dělá? 🙂 Zhruba v 11 končíme v Assise, dáváme limču a drink v “plážovém” baru (kde nutno podotknout jeden pán špatně pochopí, že jsme asi bezdomovci a chce nám dávat peníze na pití) 😀 a přejíždíme do Verony, kde platíme hotel jak jinak, než drobnýma ze žluté igelitky Billa. Ptají se nás na občanské průkazy a my zjišťujeme, že jsme je zapomněli na recepci v Wiesinger Apartments & Suites, kde jsme měli spát i tuhle noc. Že už vás to ani nepřekvapuje? No výborně. Pan recepční na nás spocené a ušmudlané čechy kouká dost nevraživě a podezíravě. Už v duchu vidím, jak na nás ráno volá policii. Aspoň, že mám ten řidičák a on nás nakonec nechá aspoň přespat. Kuba cestou ve výtahu ještě nadává, jak je to hrozný, že má o nás ten pán předsudky, aniž by cokoli věděl. Musím se tomu smát. 😀 Je už skoro půl druhé. Jsme úplně vyřízení. Kuba si objednává delivery pizzu. Donáška má být v půl 3 ráno. I tak jí ale musí mít. Bože! Telefon samozřejmě vzbudí jen mě a já musím budit Jakuba. Asi úděl nás žen, tyhle věci snášet. 

Den 2. úterý

Po 6 hodinách spánku, šílené noční bolesti hlavy, výborné hotelové snídaní a dvou kávách vyrážíme do města. Verona je krásná. Líbí se mi. Místní trhy i architektura mě dostaly. Jen těch lidí kdyby tu nebylo tolik. Dáváme si opět pizzu a já pomalu cítím, jak už se mi zařezávají šaty. Po mojí zdravé stravě je tohle docela nářez. Dlouho se procházíme, kupujeme pár dárků domů, kecáme na lavičce na náměstí, já fotím a Kuba mě u toho popohání. Po pozdním obědě nasedáme do auta a vracíme se do hor. V noci už nám z apartmánů psali, jestli jsme v pořádku. Jsou úžasní a hrozně hodní!

Uličky Verony

Trhy krásné Verony

V ulicích Verony. Já stojím na špičkách, Kuba se krčí. Ano opravdu jsem tak malá a on tak vysoký. PS:Všimněte si mého typického výrazu BOŽE JÁ JSEM TAK ŠŤASTNÁ a Kubova typického výrazu BOŽE FAKT UŽ ZAS MUSÍM NĚCO FOTIT?

Když přijedeme, máme chuť na chvilku vlastního pohodlí. Jakub zůstáva na terase skládat písničky a já jdu do krásného hotelového wellness přemýšlet o všem množném i nemožném. 🙂 Ve wellness je sauna, pára, infra sauna, nádherná odpočinková místnost, čerstvý bylinný čaj z místních hor i drobné zdravé občerstvení. Jsem nadšená. Po té dlouhé cestě úplný balzám na tělo i duši. Věděli jste, že Verona je od Seis am Schlern vzdálená 2 hodiny jízdy autem? Lokalita je vhodná pro turisty, lyžaře i cyklisty. Rozhodně není nic lepšího, než si dát po sportu tenhle odpočinek a pak prosečko na balkóně.

Příchod do oázy klidu

Odpočinek po sauně

Wellness

Já když mi Kuba řekl, že se jde sprchovat, ať se nekoukám. 😀

Připravená na veřeři, která se změnila v přežírání pizzou v posteli. No aspoň mi to u toho slušelo. 😀

Večer vyrážíme na procházku po okolí. Kolem je spousta krásných kostelíků, vyhlídek a drobných restaurací.

Na jídlo se dostáváme až v 11. Všude ve vesničce už mají zavřeno. Kdo by to byl čekal. Bereme proto pizzu sebou a jíme ji v posteli u sledování seriálu. 😀 To je život. 😀

Den 3. středa

Náš poslední den v apartmánech. Nechce se nám domů.

Dopoledne vyjíždíme lanovkou na hory za naším ubytkem. V horách je vždycky takový klid. Trochu mě mrzí, že jsme tu víc času netrávili v přírodě. Krajina je obklopena národními parky. Všude jsou hory, kvítky, zeleno… Procházím se po hřebenu kopců a dýchám čerstvý vzduch. Byl to zvlástní výlet. V mém slovníku zvláštní vlastně znamená synonymum slova dobrý. Zpracovávám všechno, co jsem zažila, co se naučila, co se o sobě dozvěděla. Tyhle momenty mám strašně ráda. Nejradši bych si to tu ještě prodloužila. Kuba proto volá do Prahy a přesouvá pár schůzek.

Lanovka

Výhledy na okolí

Jsme bez peněz. Sedáme do auta jedeme do Bolzána hrát na náměstí. Plán je jasný. Vydělat si na jeden den navíc. 😀 Když přijedeme do města, pošle nám vesmír asi znamení v podobě neskutečných bouřek v celém okolí. No co. V nejlepším se má prý končit. Vytáhneme proto přeci jen mojí kreditku, natankujeme plnou, koupíme jídlo a kafe a vyrázíme směr Praha.

Člověk by měl měnit své zaběhlé stereotypy, aby se posouval dál a zažil něco nového. Už jsem vám říkala, že jsem Jakuba znala týden, když jsem ho pozvala s sebou na tuhle cestu? 😀 Někdy lidé v našem životě nemusí být dlouho, aby měli svůj význam.

Náhodná fotka ze dne mých 28. narozenin, kdy jsem jako slušně vychovaná mladá dáma seděla s pivem v dešti pod schody na Náplavce, poslouchala, jak hrají na kytaru a pozvala jsem tou dobou skoro cizího kluka se mnou na výlet do Itálie. Miluju polaroidové fotky!

Co jsem si cestou oživila?

• Vystupovat z komfortní zóny je super. Your experience today defines your tomorrow.
• Pokud se nebudete omezovat tím, co si o vás kdo myslí, bude vám mnohem, ale mnohem lépe. Je to váš život. Vy se sebou žijete každý den.
• Pokud chcete vynikat, musíte dělat vždy o krok víc, než lidi kolem vás. Nebo alespoň jiným směrem. 😀
• Život nemusí mít vždycky přesný harmonogram, pokud v něm máte pár důležitých základních bodů. Myslím těch, které si sami vystavíte a jsou jen a jen vaše.
• Udělejte každý den něco, co odkládáte a do čeho se vám nechce. Pokud se chcete posunout, protě “Get that shit done”.
• Po pizze a proseccu se opravdu přibírá. Škoda.
• Někdy nemít nic, znamená mít úplně všechno.

Sledujte:

Mého kamaráda muzikanta Jakuba Ondru.

Mikyho a e-shop Homobot.cz, kteří byli tak hodní, že mi na cestu půlčili foťák FujiFilm Instax mini 90 i s filmy pro pořízení tolika radosti.

Apartmány Wiesinger Apartments & Suites, protože jsou prostě boží a protože to je místo, kam prostě chcete se svým partnerem jet. 

Jako bonus mám pro vás ještě jedno strašně nekvalitní video. Chtěli jsme původně točit vlog a moc nám to nevyšlo. Tak aspoň střípky ze stories z Instagramu a krátkých videí z cesty. Vím, že je kvalita hrozná, vždycky mi to ale připomene tu atmosféru a to mě vlastně baví.

Děkuji, že jste se dočetli až sem. Na můj vkus trochu moc osobní článek.