Když jsem se nedávno na blogu ptala, jaká témata článků by vás zajímala, byla jsem překvapená, kolik z vás chtělo číst něco o tancování. Tak je to tady. Konečně jeden taneční článek s fotkami z úžasného focení se studiem Trendigo, které vede moje kamarádka Pája za pomoci mé úplně první trenérky a kamarádky Anetky, která mě k pole dance přivedla a další výborně pole dancerky Míši . 

Za všechny fotky moc děkuji Michalovi Trojanovi. Jeho práce asi mluví za vše. Bylo to skvělé odpoledne a já si to se všemi moc užila.

Foto: Michal Trojan

Když jsem kdysi začínala s pole dance a chair dance, naprostá většina lidí mě od toho odrazovala. Říkali, že je to sprosté, že se to nehodí k mé práci, že je to k ničemu.

Já jsem se ale nedala a šla do toho. Do obou sportů jsem se zamilovala spoustu se toho z nich naučila. Osobně věřím, že sport je takové cvičné pole k trénovaní osobnosti. Učíte se v něm poznávat sami sebe, své hranice a své reakce v různých situacích. Učíte se překonávat bolest i odpor, učíte se dotahovat věci do konce, porážet stagnaci, bojovat i prohrávat, učíte se pracovat v teamu. Je toho spousta, co vám může sport dát. Níže najdete 3 první věci, které mě napadly.

1. Umění postavit se za vlastní názor a rozhodnutí

Jak už jsem psala, na začátku mi doma s pole dance moc nefandili. Bývá to tak i u dalších kurzistek. Pole dance má navíc specifikum v tom, že ho veřejnost často přiřazuje nočním klubům a striptérkám. Postavení se za vlastní koníček a své rozhodnutí mě hodně naučilo. V životě se se zpochybňováním toho, co dělám setkávám poměrně často. Na sportu jsem si mohla vyzkoušet, jak takové situace ustát.

2. Překonávání vlastních hranic

Pole dance bolí. Je to tak. Ze začátku jsou holky obouchané, mají modřiny, naraženiny, spálenou kůži. Jako každý jiný sport je to opravdu makačka. Živě si pamatuju, jak jsem své první trenérce Anetce, která dnes trénuje ve studio Trendigo fňukala, že už nemůžu, že ten daný prvek strašně bolí a nedá se zvládnout. Dal se. Anetka se kurzistkám vždycky pečlivě a individuálně věnuje a i mě po čase dokázala namotivovat, abych se nevzdávala. Postupem času jsem se naučila bolest překovávat. Ta se mi odměnila tím, že začala ustupovat. Často si na tyhle situace vzpomenu, když se mi nedaří. Teď už vím, že trénink ve sportu i životě někdy bolí, ale že to vždycky povolí a ten výsledek prostě stojí za to.

3. Vztah k vlatnímu tělu

Tohle je na trénincich vždycky zábava sledovat. Na první lekce holky přicházejí ve volných tričkách a legínách. S náročnějšími prvky je potřeba tyči držet holou kůží, abyste nesklouzli jako hruška. A tak holky postupně mění velká trika za sportovní podprsenky a legíny za malé kraťásky. Taneční sály jsou vždy zrcadlové a tak první týdny slyšíte pořád jen kritiky vlastních těl. Tady je to moc měkké, tady moc velké, ošklivé, tlusté, špičaté nebo naopak oblé. No my ženy.. Časem se holky ale nejen zpevňují a hubnou, ale hlavně si na sebe začínají zvykat a mít své tělo radši. A to je pro nás ženy k nezaplacení. Tanční studio pořádá nejrůznější zájezdy, focení, vystoupení, workshopy a podobně. Ženy se tak naučí mimo jiné vystupovat před ostatními, hrát si s výrazy a užívat si pozornosti. Osobně jsem tuhle novou zkušenost ocenila při přednášení na wokshopech i mnoha pracovních jednáních.

Kdo hledáte studio, ve kterém začít nebo se zlepšovat, koukněte na holky a jejich stránky. Jejich výhodou je hlavně individuální přístup. Svým kurzistkám se věnují při všech lekcích (pole dance, aerial hoop, strečink, posilování, acro jóga) na plno a snaží se je rozvíjet nejen v tanci, ale i jako osobnosti. To se mi na nich moc líbí. Lekce jsou zábava, makačka i odpočinek zároveň. Osobně jsem si z lekcí odnesla i spoustu fajn přátelství. Spolu v teamu nedávno vyhrály 2. místo na mistrovství ČR, takže není pochyb, že jsou to opravdoví profíci, fajn baby a teamoví hráči.